o kamenech

Seděla jsem v kostelní lavici, šedý lednový den. Zima nebyla bylo teplo, na leden. Zima nebyla stejně jsem si nechala na rukou rukavice a kabát přitáhla blíž k tělu, snad ze zvyku. Seděla jsem v kostelní lavici, dívala se na oprýskané dřevo klekátka mezi svými botami a přemýšlela o černé hladině Vltavy a jestli se celý život odehrává mezi hladinou a dnem.

Mezi hladinou a dnem, ve věčném stavu přidušeného skoroutopence, který jen občas sesbírá sílu se od toho dna odrazit, horečně a neuspokojivě se nadechnout, než se opět, znovu a znovu, ponoří do vod bezvýchodností a zacykleností bolesti, strachu a vědomí vlastní slabosti, neschopnosti cokoliv změnit, nežít z minulosti, vstoupit do nového, vystoupit z téže řeky.

Seděla jsem v kostelní lavici a nebylo mi dobře. Přemýšlela jsem o černé hladině Vltavy a o kapsách plných kamenů a jestli je možné jít do proudu a vědomě se zhluboka nadechnout vody. Nebylo mi dobře.

Po chvíli jsem si vzpomněla na jinou hladinu, hladinu jiné řeky. Kdysi. Na to, jak se topolové chomáče sunuly spolu s modravozelenou vodou a na stříbřité vlnky. V ten den jsem do toho proudu vešla a vědomě se do něj ponořila. Ta vzpomínka mě zasáhla. Vždyť nade mnou už se voda zavřela. Já už se utopila!

Nemohu popisovat to, co se popsat nedá, jen řeknu, že v té kostelní lavici, s pohledem upřeným na oprýskané dřevo klekátka mezi svými botami jsem poprvé prožila, co snad znamená křest. Je to jako vynořit se. Je to jako žít. Neznamená, že skončí slabost a bolest. Neznamená, že život se nežije mezi hladinou a dnem.

Je to jako když tě někdo unese i s kameny v kapsách.