Dnes jsem na ulici mezi paneláky potkala tři holky. Byly tak zvláštně známý. Sedly jsme si společně na lavičku pod lísku a dívaly se na poletující listí a sojky.
První vypadala trochu přísně, sebevědomě, ale když jsem se na ní podívala líp, víc zblízka, viděla jsem, že se jí třese spodní ret. Asi jen stěží potlačovala brek. Druhá vypadala děsně, pod očima měla nejen kruhy, ale i ohromnýho moncla. Navíc měla nohu v sádře, ale berle u lavičky vesele odhodila do dáli, rozvalila se, drze se rozhlížela a potměšile se usmívala. Zkrátka nepochopitelný zjev. Třetí vypadala mile rozčepýřeně a se zájmem se dívala na nás ostatní i na oblohu a všechno kolem, lísku sojky listí, jako kdyby to šedivý nebe bylo kdovíco. (Když o tom tak teď přemýšlím, byly mi trochu podobný - zkusila jsem je nakreslit, posuďte sami.)
Říkaly zvláštní věci. První mluvila o neustálém chvění, o pokoře a o pýše, ale popravdě, moc jsem jí nerozuměla. Druhá se mi se smíchem zadívala do očí a zeptala se, jestli vím, kolikrát už jsem chtěla, aby nebyla. Přitom víš, říkala, že beze mě by to ale vůbec nešlo. Třetí nás tiše poslouchala, občas se podívala na nebe a pak jen špitla, že ji trápí, že pořád tolika lidem dluží. Věděla jsem, co tím myslí.
Za chvíli se utišily - a byla jsem tam jen já (a poletující listí a poletující sojky).
Za chvíli se utišily - a byla jsem tam jen já (a poletující listí a poletující sojky).
-----------------------------------------------------------------------------------
...a tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.
Žádné komentáře:
Okomentovat