Myslela jsem, že to bude velký příběh, a že musí být o velkých věcech.
Takový příběh, který v člověku rozechvěje srdce a zamrazí ho v zátylku.
Brzy jsem ale zjistila, že nemám žádná velká slova.Chci vyprávět příběh.
Malý příběh, malými slovy.
---
Dnes byla bouřka. Dubnová bouřka, prudký déšť, hromy hřměly, kroupy padaly. Stála jsem na autobusové zastávce a dívala se, jak se voda z šedého nebe ztrácí v zeleni a jak kroupy skáčou po lesklém asfaltu.
Ta bouřka byla ve mně. Na duben dost deštivo a na jazyku přehořká chuť sebelítosti. Někdy to tak je, spousta vody, spousta zeleně, spousta souputníků schoulených pod skleněnou stříškou zastávky, spousta spěchu s deštníky, žádný smysl. Ani kapka smyslu. Sucho. Všechny životy, všech lidí, tak stejné. Všichni přijdeme, chvíli se díváme, jak se voda z nebe ztrácí v zeleni a jak kroupy skáčou po lesklém asfaltu a pak odejdeme.
Když Vavřinec přišel a já ho viděla poprvé, byl malinkej a byl krásnej a ještě se nejmenoval Vavřinec. Když jsem Vavřince viděla podruhé, byl pořád malinkej - ale míň malinkej a sežral celou myš, kterou mu máma ulovila. Taky vlezl do mojí boty, okusoval tkaničky a potom s nejvyšším zaujetím pronásledoval vlašský ořech po celém pokoji. Od té doby jsem s ním byla mnohokrát, a vždycky mě to těšilo, i když mě třeba šťoural drápkatou tlapkou do oka (s pohledem upřeným na moje řasy - jak jen se divně třepotají) a v noci mě kousal do prstů a chtěl ležet na mém polštáři, pokud možno sám. Když jsem odjela, stačilo si na něj jen vzpomenout, jak asi právě okusuje trávu, spořádaně spí pod stolem, nebo méně spořádaně kdekoliv jinde, hned jsem byla veselejší. A když jsem se vrátila, běžel ke mně a nechal se hladit. Byl rád a já jsem taky byla ráda. Ráda způsobem, který se nedá spočítat žádným smyslem.
Vavřinec od nás odešel kocourčím způsobem. Když si vzpomenu, jak sedával na pavlači před mým pokojem, mourovaný ocásek hezky obtočený kolem sebe, přemýšlím, jaká velká dobrodružství asi teď zažívá na svých toulkách.
Možná jsem koťátkem v něčí ruce. Možná nevadí, že často stojím na zastávce v temnu bouřky a nevidím smysl. Možná nezáleží na žádném očekávání, které nenaplním. Možná mě drží někdo, komu stačí, že jsem.
 |
| Vavřinec 12/2013 |
