Seděla
jsem v kostelní lavici, šedý lednový den. Zima nebyla bylo teplo,
na leden. Zima nebyla stejně jsem si nechala na rukou rukavice a
kabát přitáhla blíž k tělu, snad ze zvyku. Seděla jsem v
kostelní lavici, dívala se na oprýskané dřevo klekátka mezi
svými botami a přemýšlela o černé hladině Vltavy a jestli se
celý život odehrává mezi hladinou a dnem.
Mezi
hladinou a dnem, ve věčném stavu přidušeného skoroutopence,
který jen občas sesbírá sílu se od toho dna odrazit, horečně a
neuspokojivě se nadechnout, než se opět, znovu a znovu, ponoří
do vod bezvýchodností a zacykleností bolesti, strachu a vědomí
vlastní slabosti, neschopnosti cokoliv změnit, nežít z minulosti,
vstoupit do nového, vystoupit z téže řeky.
Seděla
jsem v kostelní lavici a nebylo mi dobře. Přemýšlela jsem o
černé hladině Vltavy a o kapsách plných kamenů a jestli je možné
jít do proudu a vědomě se zhluboka nadechnout vody. Nebylo mi
dobře.
Po
chvíli jsem si vzpomněla na jinou hladinu,
hladinu jiné řeky. Kdysi. Na to, jak se topolové chomáče sunuly
spolu s modravozelenou vodou a na stříbřité vlnky. V ten den
jsem do toho proudu vešla a vědomě se do něj ponořila. Ta
vzpomínka mě zasáhla. Vždyť nade mnou už se voda zavřela. Já
už se utopila!
Nemohu
popisovat to, co se popsat nedá, jen řeknu, že v té kostelní
lavici, s pohledem upřeným na oprýskané dřevo klekátka mezi
svými botami jsem poprvé prožila, co snad znamená křest. Je to
jako vynořit se. Je to jako žít. Neznamená, že skončí slabost
a bolest. Neznamená, že život se nežije mezi hladinou a dnem.
Je
to jako když tě někdo unese i s kameny v kapsách.
