Dívám se z paluby lodi, jak bíle rozráží temnou hladinu moře. Mlha se pomalu zvedá, slunce vychází a barví vodu i oblohu paletou jemných šedavých barev. Váhavě si stoupám na špičky, nahýbám se přes zábradlí, oči upírám k obzoru. Všechno utichá. Už nevnímám poryvy větru přinášející vlhko a slano ani první racky stříbřitě kroužící okolo ráhnoví, tajím dech. Mít křídla, poletím. Země je blízko.
---
Chtěla jsem psát o lidské touze po vzdálených a tajemných zemích obklopených mořem. O kotvení v tichých zátokách, strmých útesech a dobrodružstvích daleko od domova. Chtěla jsem psát o žírně zelených tropických ostrovech a o hledání severozápadní cesty, skrz ledová pole a ještě dál, dál na sever. Chtěla jsem psát o vyhlížení země z palub lodí, slavných návratech i osamělé smrti. Chtěla jsem.
V jednu chvíli jsem si ale uvědomila, že už nepíšu jen o touze uvidět skutečné racky kroužící za rozbřesku v ráhnoví a touze zakotvit u skutečných útesů daleko od lodních cest. Zjistila jsem, že moje snění o vzdálených zemích obsahuje tiché stopy touhy po místě, které se nedá zakreslit do mapy a popsat prostou zeměpisnou délkou a šířkou. A tak jsem nevědomky psala o místě, které je vzdálené všem cestám tohoto světa. O pobřeží, u kterého nezakotvím. O ostrově, na který nedopluju. Jen tam je moře nejtišší i nejbouřlivější. Pevniny nejvzdálenější i nejbližší. Obloha nejmodřejší i nejčernější. Hory nejvyšší a nedozírné planiny se táhnou do daleka. Je to místo, kde se narodily moje sny a odkud vyvěrají moje touhy. Být tam je být v divočině i doma.
V jednu chvíli jsem si ale uvědomila, že už nepíšu jen o touze uvidět skutečné racky kroužící za rozbřesku v ráhnoví a touze zakotvit u skutečných útesů daleko od lodních cest. Zjistila jsem, že moje snění o vzdálených zemích obsahuje tiché stopy touhy po místě, které se nedá zakreslit do mapy a popsat prostou zeměpisnou délkou a šířkou. A tak jsem nevědomky psala o místě, které je vzdálené všem cestám tohoto světa. O pobřeží, u kterého nezakotvím. O ostrově, na který nedopluju. Jen tam je moře nejtišší i nejbouřlivější. Pevniny nejvzdálenější i nejbližší. Obloha nejmodřejší i nejčernější. Hory nejvyšší a nedozírné planiny se táhnou do daleka. Je to místo, kde se narodily moje sny a odkud vyvěrají moje touhy. Být tam je být v divočině i doma.
Všechna krásná místa, která jsem navštívila a zakusila, všechny prašné cesty a hluboké lesy mi o něm vyprávěly. Jejich vyprávění bylo většinou tiché, někdy však zurčelo jako horské potoky a občerstvovalo jako mořská bríza. Tehdy jsem cítila, že země není daleko. Možná je na dosah - už jen chvíli, skrz ledová pole, jen kousek dál, dál na sever, až k srdci.
---
---
Jednou, na konci cesty, snad uvidím slunce šedavě vycházet nad moře a racky kroužit okolo ráhnoví.
Všechno ve mně utichne. Všechno ve mně procitne. Nedočkavě si stoupnu si na špičky.
Mít křídla, poletím.
Všechno ve mně utichne. Všechno ve mně procitne. Nedočkavě si stoupnu si na špičky.
Mít křídla, poletím.
 |
| Irsko 2013 |
ps.
..alternativní název - o světě idejí
..pro milovníky ostrovů doporučuju krásnou modrou knihu Atlas odlehlých ostrovů od Judith Schalansky
