Často za mnou v noci chodí Ivan Karamazov.
Sedne si v šeru vedle mojí postele, chvíli se na mě dívá a potom začne mluvit. Říkává - dějou se na světě hrozný věci. Šeptá - tak hrozný, strašný, víš o nich?! A já jen mlčky přikývnu. A jako by se v tom vyžíval, říká - popíraj existenci všeho hezkýho a dobrýho. A do světa, kde se dějou, se žádnej bůh nevecpe. A i kdyby se vecpal, já mu tu jeho jízdenku do nebe nebo kam s radostí hodím zpátky, když je to takovej všemocnej hajzl soudce a dopouští takový věci, děkuju mnohokrát za snahu. A já jen mlčky přikývnu. A snažím se zacpat si uši a neslyšet ty hrůzy, které popisuje a snad ještě víc se snažím nevnímat to ticho svého přikývnutí.
Dnes za mnou přišel Ivan Karamazov v poledne. Bylo to vlastně banální, k obědu jsem v práci ukusovala housku a četla zprávy na internetu. Kousnutí do housky první, ruští vojáci vjíždí na Ukrajinu. Kousnutí do housky druhé, bezvládné tělo bez hlavy se sesune do písku a vrah opodál stojí se zkrvaveným nožem. A jako by se to dělo někomu blízkému. Nebo mně. Tváří v tvář takovému nesmyslnému utrpení, zlu, mě srdce bolelo a nezbylo nic jiného než zase mlčky přikývnout. Vždyť na to se přece nedá nic říct. Kdo je vítěz a kdo poražený, kdo je v právu a kdo za to může, kdo je ten dobrý a kdo zlý? Jednou jeden, příště druhý, potom já. Tak jsem mlčela a přemýšlela o Ivanovi. On za mnou totiž ve dne moc nechodí. Jen v noci.
Když si vzpomenu na Krista. On jenom řekl, jsem v tom s Váma. Až za mnou zase přijde Ivan, snad nebudu jen mlčky přikyvovat, snad si řeknu: tak do prdele čapni už ten kříž a jdi za ním! Může tě bolet srdce, ale vidíš, tam za tou horou dost možná už vychází slunce. Končí noc!
------------------------------------------------------------------------
ps. cestou z práce jsem četla tento text, který mi pomohl si lépe uvědomit rozdíl mezí nocí a dnem.
Je to od Paula Tillicha, z knihy Otřásání základů. Nakladatelství Kalich snad promine tak sprosté kopírování. Doporučuju.
Žádné komentáře:
Okomentovat