o městě

Stoupat a sestupovat po schodech

jež nikam nevedou

Po kolikáté už vzýváš tu závrať beze jména

V duchu se nejradši toulám venku.
Někdy jdu na podléšky do lesa u nás za humny, jindy po kolena ve sněhu pozoruju červenku jak dekorativně posedává na šípkovém keři. Taky můžu být u potoka, poslouchat a dívat se, jak všechno plyne.
Ve skutečnosti už několik let žiju ve velkém městě. 

Jednoho dne v dubnu 1920 jsem přijel poprvé do Prahy

Na nádraží smutném jako popel se choulil zástup nešťastníků

Byli to vystěhovalci

Také jsem tu spatřil svět kterému nebudu nikdy rozumět

Poledne houkalo byl soumrak nádražní budova se táhla až do předměstí

A všude okolo jsou jen domy. A dívat se na domy není nikdy takový, jako dívat se na stromy a na kameny a hlínu. A taky tu nikdy nevidíš celý nebe a nikdy tu nevidíš mléčnou dráhu a světlušky. Vidíš domy, domy a lidi, a všechny ty zvuky, to je na infarkt. Hlavně že sanita tu bude do pěti minut.

Nechápeš, proč tě zavřeli v márnici

Kde cítíš zelí a nádražní pach

Vůně mého kufříku mě rozplakává

Chvěji se jak pianola ve výši

Dvůr visí jak zlé mračno nad oknem z kterého se nikdy nevykloním

Připadáš si všude jako cizinec

Jsou ale chvíle, kdy si uvědomím, že nebe stačí kousek, když jsou mraky, jako byly dnes. Že každá pampeliška v chodníku může být můj les. A měsíc tu vidíš. A Vltava plyne, a má přitom tisíc podob a barev, který si půjčuje od oblohy a nejkrásnější je za jasného dne při soumraku, kdy vypadá jako temně modravá rtuť. A na hladině se třpytí odrazy světel.

Jak by se mi někdo vysmíval stojí přede mnou náhle Hradčany

Zavírám oči byla to fata morgána

Byl to kus vzpomínky slzy kanou jsme v Praze

Marně se pokoušíš usnout v pokojíku kde se někdo zastřelí

Tak jsem chodil celé dny a noci

nevýslovně sklíčen

Když prší a je smutno, po lesklých chodnících tu pospíchají lidé s barevnými deštníky nebo novinami nad hlavou. A v zimě tu padá sníh pomalu, potichu a žlutě (a když při jeho pozorování zapadnete do zavátého výkopu u Staronové synagogy, východoevropští turisté vás vždy rádi zachrání). A jednotlivá místa, domy, zvuky tak postupně pevně srůstají se vzpomínkami - s kým, co se stalo, jaké byly mraky. A voda ve Vltavě plyne, všechno plyne. 

Všecko je cizí neodvažuješ se vzpomínat

až jednoho dne

Potkáváš vzpomínku

Je to přítel

Ten muž mě bere s sebou pod deštník

Sedíme v pokoji hraje se na piano konečně tě budu moci milovati Praho

Konečně tě budu moci milovati Praho?

---

báseň: Vítězslav Nezval, Pražský chodec, 1936.

ps. odpusťte ty nespisovnosti jsem pražskej holomek.

nebe nad Šumavou